Knihy

nakupujte třeba zde

 

TREZOR S KÓDEM SEX (Knižní klub 2001)

• Román ze současnosti vypráví o mladém muži, který objeví, jak se zcela netradiční cestou dostat k penězům.

 

TEPRVE V NEBI JDE O ŽIVOT (Knižní klub 2004, 2. místo v soutěži Knižního klubu)

• Humorně laděný román, v němž autor líčí, jak si představuje život v nebi. 

     Recenze

 

VOLEJEM A PEŘEJEMI (společně se Z. Šmídem - nakladatelství ČT - 2009, nominace na cenu Kolegia generálního ředitele ČT)

 

SLUNEČNÍ HROCH ORANŽOCH (Albatros 2004)

 

SLUNEČNÍ HROCH ORANŽOCH (Albatros 2004)

• Veselé leporelo přináší dobrodružné příhody hrocha Oranžocha, kterému se podařilo spolknout slunce

• SLUNEČNÍ HROCH ORANŽOCH (Lagardéra Active ČR 2013) Audiokniha

 

ŠKOLA PRINCŮ(Edice České televize 2011)

• Rozšířená verze televizní pohádky o příliš hodném princi, který se až ve škole musel naučit, jak to chodí v životě a v království.

 

V PEŘINĚ (nakladatelství XYZ 2011)

• Knižní zpracování muzikálové předlohy

 

BERTA A UFO (Edice České televize 2014)

• Knižní zpracování televizního večerníčku o Bertě, nejmenší ve školce, a Ufíkovi, nejmenším ve vesmíru, kteří zažijí ta největší dobrodružství.
• Prolistujte si ukázkou knížky.

 

UKRADENÁ DATA (Grada 2015)

První díl napínavého dobrodružného příběhu pro kluky z cyklu Co vyprávěla myš. Druhý díl NAUČÍM LÍTAT  se připravuje k vydání

 

Recenze:

Dobrodružné a humorné vyznění knížky zdůrazňují dynamické černobílé ilustrace Mirka Vostrého, zachycující její nejdramatičtější situace a zpravidla ve zkarikované podobě představující i její hlavní hrdiny. Tendují ke komiksovému výrazu. Ústrojně doplňují text a činí ho srozumitelnějším. Dětské čtenáře nepochybně zaujmou.

V záplavě současné nově vydané beletrie pro děti a mládež je to kniha svou tematikou i uměleckým pojetím výjimečná a nepřehlédnutelná. Dětským čtenářům elektronického věku poskytne zábavu, vzrušení i poučení. V některých aspektech  směřuje  i  ke kultivovaným čtenářům teenagerského věku.

V Českých Budějovicích 2. 12. 2016, Doc. dr. Jaroslav Toman, CSc., recenzent

 

BERTA A UFO Neobyčejné přátelství (Edice České televize 2015)

Knižní zpracování dalších dílů známého večerníčku pro děti

audiokniha vyšla v r. 2018

  

HRAVINY (2015)

sbírka "poezie" vydaná vlastním nákladem. Zde ukázka:

Co zbylo?

Z drahokamů polo

z koloratury kolo

z molekuly molo

a z kaprů jenom sólo

 

Slza Janka a Petr Kapka  (2016)

e-kniha, kterou vydalo nakladatelství Palmknihy.

http://www.palmknihy.cz/slza-janka-a-petr-kapka.html

 

A abyste neměli pocit, že kupujete e-zajíce v e-pytli, dovoluji si přiložit pár úryvků. 

Anotace:

O  vyplakané slze, která se rozhodla, že neuschne!

Podaří se jí zachránit zničené  přátelství dvou dobrých kamarádek?!

Má schopné pomocníky!  Svalnatou kapku potu, vzdělanou inkoustovou kaňku  a nebezpečnou kapénkovou infekci! Může se proměnit slza smutku v slzu radosti?

> Miroslav Adamec je autor, který vás potěší  příběhem plným humoru a fantazie. Jeho nová knížka je určena dívkám a slečnám jakéhokoliv věku!

 

 Ukázka 1.

…………………………………………………………………………………………………………………

 

A pak slza zahlédla něco, co jí vyrazilo dech a rozbušilo srdce. Zamotala se jí hlava, málem se rozlila, přestože v tu chvíli chtěla být pevná, sebevědomá, být slzou ideálního kapkovitého tvaru, protože… Protože zahlédla na čele Petra nádhernou, hrdou, svalnatou kapku potu. Stékala mu po čele, pak po nose, ale ne tak, jak ji kázala přitažlivost zemská, spíš jako by si tu dráhu určovala sama, v tom pohybu byla síla! Kapka potu se předváděla, ukazovala svaly ze všech stran. Pak se odrazila a seskočila. Hned jak dopadla, rychle se sebrala, aby byla zase tou dokonale vypracovanou kapkou potu. Nádherně voněla, tak nějak mužně a sklouzla se tam a sklouzla se zpátky po zamokřené tribuně. Osedlala si dvě tři kapky vody, vypadala jako jezdec na koni, prohnala je z nakloněné plochy, ubrzdila před odtokem do kanálku, až to zavířilo. A to vše, protože kapka potu věděla, že ji slza Janičky ohromeně pozoruje. Kapka potu seskočila ze spřežení vodních kapek. Krásným skluzem se přiblížila k slze Janičky a s drobnou úklonou se představila:  „Zdravím! Jsem Petr Kapka.“

„A já… Já jsem Slza Janka.“

Slza se zamilovala!

„Viděla jsem, jak ses tady projížděl na kapkách, tebe voda nenaředí? My slzy se s vodou nemáme moc rádi.“

„My kapky potu jsme nejsilnější kapky, co existují, a já jsem kapka po vyhraném závodu, tak si dovedeš představit, čeho se asi tak bojím,“ nafoukl se Petr Kapka. „Jsem Vítězná Kapka. Nebojím se ničeho!“

„Ani ručníku?“

„Co říkáš?“ dělal Petr Kapka, že neslyší.

 

Ukázka 2. 

……………………………………………………………………..……………. 

Paní učitelka rozdala práci a Klárka vytáhla z penálu plnící pero. Mělo zaschlou špičku, a tak s ním  prudce mávla, na lavici se udělala inkoustová  kaňka. Klárka se shýbla do baťůžku pro papírový kapesník, ale než se narovnala, kaňka  byla  pryč.

„Kde jste? Slyšela jsem vás mluvit!“ volala kaňka a mazala směrem k penálu, ani žádná stopa za ní nezůstala, a schovala se za penál k ostatním kapkám a slzám.

„Taky se tak bojíš kapesníku?“  uvítala ji Slza Janka.

„Mě nikdo nikdy do kapesníku neutře!“  řekla odvážně kaňka inkoustu. „Když už jsem jednou dostala svobodu, tak si ji náramně užiju!“ rozplácla se kaňka ležérně za penálem. „Když už se nemůžu natáhnout a být písmem aspoň na dvě stránky.“

„Tolik  se z tebe napíše?“

„Když se moc netlačí… Dneska jsem měla udělat zápis z přírodovědy. Jak já se těšila!  Je to lepší než psát matematiku, čísla jsou samé krátké čárky, to nemá nikdo rád, jako by tě rozsekali. Přírodopis, to je něco úplně jiného, to jsou samá krásná dlouhá slova, například:  slunéčko sedmitečné nebo babočka admirál, nebo kopretina zahradní…,“ zasnila se kaňka.

„Ty asi budeš chytrá kaňka.“

„Jsem inkoustová kaňka, nic chytřejšího se nedá vymyslet.“

 

Ukázka 3.

…………………………………………………………………………………………………………….……..

„Je pozdě,“ zavrtávala se nakažlivá kapka u nosu do prasklinky v gumě  v penálu, „už mi to nepůjde, nemám sílu, jsem jako ochromena. My infekce se bílých plášťů bojíme. Každý, kdo přijde k doktorovi, se hned cítí líp, co ho bolelo, ho už nebolí, ztrácíme sílu tam, kde jsou poblíž léky, už to nedokážu…“ vzdala kapka u nosu zavrtávání se do gumy, prasklinka byla malá a nevešla se tam.

„Děvčata, věci si tu nechte, paní doktorka vám je raději vydezinfikuje, pak se pro ně vrátíte,“ řekl pan ředitel.

Klárka s Anetou nechaly všechno na svých místech a odešly na chodbu. Doktorka vytáhla z tašky velký sprej. Drobné kapaliny jen čekaly, co bude, bály se všechny.

„Nebojte, vám to neublíží. Nikomu to neublíží. Jen mně!“

Doktorka sundala ze spreje kryt. Namířila na lavice. Z rozprašovače vyšlehl proud částic, každá měla na rukávu červený kříž, stetoskop na hrudi, zrcadlo na čele, v pažích injekční stříkačku. Rozletěly se do prostoru jako stíhačky, několik jich dopadlo na lavici, zavětřily a začaly se blížit k naším kapkám.

„Tady jsem! Parchanti!“ vzdala kapka u nosu marný boj a  nastavila hruď. Už to zase byla ta nebojácná nakažlivá kapka. „No a co, tak mě dostanete! Ale já budu žít v dalších kapénkách, tolik dezinfekce na celém světě není, abyste mě zlikvidovali!“

„Jsi obdivuhodná,“ zašeptala Slza Janka.

„Budeme bojovat i za tebe,“ podpořil ji Petr Kapka.

Dezinfektoři všechno, co jim přišlo pod ruku, vyšetřili. Teď obklíčili drobné kapalinky. Slza Janka jim přišla v pořádku.

„Nemáte pocit, že bych měla co nevidět zaniknout? Zaschnout?“ zeptala se opatrně Slza Janka.

„Ne, jste v pořádku!“ posoudili dezinfektoři.

U Petra Kapky se na chvíli zastavili, pochválili ho! „Výstavní kousek, srdce jako zvon!“ Slzám dojetí věnovali jenom krátkou pozornost. „Lepší už  to nebude,“ řekli a slzy dojetí jednohlasně a smířeně souhlasily: „My víme, už jsme starý.“

Kapka u nosu se snažila chvíli tvářit, že patří mezi slzy, ale ošetřovatelé s červenými křížky ji povalili na záda, hned několik  si ji poslechlo. „Ta se nám nelíbí,“ přivolali ještě dalšího odborníka, který ji změřil tlak. „Ta vůbec není zdravá,“ usneslo se konsilium nad kapkou u nosu.

„Ale takhle vypadá, co ji známe!“ zastala se jí Slza Janka.

„Jenom jsem se nějak blbě vyspala,“ huhlala kapka u nosu, jenže to znělo jako by měla plný nos.

„Je plná infekce,“ vyšetřovali dál doktoříčci. „Řekni Áááá.“

To jediné kapka u nosu říct nedokáže. Zkusila Éó, Íé, Úá… nic z toho neprošlo.

„Je to jasné,“ řekl malinkatý lékaříček a šoupnul jí uzdravující injekci.

„Tak, to je můj konec,“ fňukla kapka u nosu. „Přátelé, sbohem!“ zašeptala. Pak se vzchopila a vykřikla: „Darebáci, nemůžete taky někoho nechat žít podle svých představ? Každý nestojí o to kypět zdravím.“

„Všichni o to stojí!“ řekl rázně jeden doktůreček. Kapka u nosu zrůžověla, začala vypadat, jak kdyby se po ránu probudila celá svěží, pak se napnula, praskla a… nic po ní nezůstalo. 

Dezinfektoři prošmejdili lavici, penál, prolezli celou třídu, každou chvíli se odněkud ozývaly rány, jak praskaly vyléčené infekce.

 

 

TO DÁME, DĚDO! (Grada 2018)

Dítě má vyzkoušet všechno co nejdřív, aby se mohlo zdárně rozvíjet. Zábavné příběhy vnuka a jeho dědy Nejdědy

 

Kouzelné slovíčko  (Ferrero 2020) 

Kniha napsaná pro kampaň Kinder čokoláda, dostupná po zakoupení  čokolády:  Co se stane, když z našeho světa zmizí Děkuji a Prosím!

 

 

Stříbrná parta - Legenda žije (Rosier 2023)

Petr Perka je nositel odkazu Jáchymovské legendy, nejdéle trvající legendy na světě.  Hodnocení 83% na databázi knih, přidejte i svoje!

Druhý díl Stříbrná parta -Valdštejnovo kopí  vyšel v roce 2024

Třetí díl Tajemství krajíce vyjde v roce 2025

 

zde recenze  na Valdštejnovo kopí a ukázka  

Třetí díl Stříbrné party pod název Tajemství krajíce vyjde v průběhu roku 2025

 

Zde recenze na Valdštejnovo kopí: 

 

JAK SE ALBRECHT Z VALDŠTEJNA STAL MÁLEM KRÁLEM

 

Třináctiletého Petra Perku a jeho Stříbrnou partu čeká nová výzva –poté co zachránili poklad ukrytý v jáchymovském podzemí, musí se opět vrátit do minulosti, aby pomohli dojít klidu přízraku Albrechta z Valdštejna. Ten se po nocích potuluje se svým kočárem chebskými ulicemi a každému, kdo se na něj podívá, hrozí smrt…

 

text: Petr Lazar

 

Dějiny české literatury pro dospívající kluky píše několik výrazných jmen, jejichž knihy se dodnes čtou, protože přinášejí neopakovatelné nápady, nerozlučná přátelství, vtip a hlavně dobrodružný příběh, ve kterém jde často o hodně a touží ho zažít každý, komu je něco málo přes deset. Nejvýraznější jména napříč časem? Jaroslav Foglar. Vojtěch Steklač. Vojtěch Matocha. A na nejlepší cestě přiřadit se sem je i Miroslav Adamec a jeho příběhy Stříbrné party.

 

Chlapec, který lidem přináší štěstí

Rodina Petra Perky vlastní tak trochu kouzelné starožitnictví – některé zde nabízené šperky totiž patří ke starobylému pokladu a mají moc přinášet lidem štěstí. Záchrana rodinného dědictví pak v knize Legenda žije svedla Petra dohromady s několika stejně starými kluky a jedním děvčetem – a ti vytvořili nerozlučnou „Stříbrnou“ partu – stříbrnou podle kovu ukrytéhohluboko pod městem.

Blížící se Valdštejnské slavnosti v nedalekém Chebu pak znamenají pro odvážné puberťáky další potenciální dobrodružství. Snaha nalézt ztraceného přítele Petrovy tety vede přímo do světa fantazie, ve kterém děti čeká setkání s legendárním přízrakem – Bílou rukou ve sklepení Chebského hradu, s loutnistou, jehož časová kapsa vcucla do sedmnáctého století… a především se samotným Valdštejnem, u kterého spalující touha stát se králem oklamala i smrt.

Čas se navíc krátí, protože jeden z party – Lukáš – pohlédl slavnému vojevůdci při jeho nekonečných cestách historickými ulicemi města do očí, a tak kromě pátrání po ztraceném muži musí parta vyřešit i to, jak se zbavit několik století staré kletby…

 

Cesta do hlubin chebské duše

Knihy Miroslava Adamce jsou psány svěžím jazykem plným nadhledu a vtipu. Díky tomu se děj žene vpřed, aniž by to jakkoli drhlo, skoro na každé stránce se objeví nějaký překvapivý nápad, zvrat, scéna, která se svou bizarností vryje do paměti. Navíc dětské postavy jsou zajímavé, zapamatovatelné, výrazné, a hlavně sympatické tak, že jim není možné nefandit.

K tomu všemu se pak přidává i nenápadná, podprahová edukativní funkce, jež neznalé čtenáře nenásilně seznámí s dějinami a pamětihodnostmi Chebu. Není to ale nic, co by rušilo, každý z těchto malých vědomostních kamínků rozesetých po mozaice příběhu má svou nezastupitelnou funkci, která k samotnému ději neodmyslitelně patří.

Adamcova Stříbrná parta tak má šanci zaujmout jak mladé čtenáře, tak dospělé, protože každý si v ní najde něco. A když se k tomu připočte i přehršle ilustrací dokonale dokreslujících samotný děj, jedná se o skvělou knihu pro dlouhé zimní večery nebo i letní dovolenou.

 

Miroslav Adamec: Stříbrná parta: Valdštejnovo kopí

OBÁLKAJan Jiříček

VYDAL Rosier, Mratín 2024

STRAN344 / CENA399 Kč

 

zde ukázka:

 

Stříbrná parta  - Valdštejnovo kopí

 

Petr Perka, jehož jméno zní jako zaklínadlo, se rozhodl: „Zavolám  Tomana. Musíme do Jáchymova. Stříbrná parta musí být zase pohromadě. Jinak ten úkol nedáme!“

Ozval se zvonek, ve dveřích stál Toman, taxikář. Na pozdrav cvrnknul prstem do kšiltu šoférské čepice. „Prý jedeme do Jáchymova!“

„Teda, jak vy to děláte, pane Tomane, teď jsme o vás mluvili.“

„Znáš to: My o vlku a vlk za dveřmi?“

„Znám!“

„Na Tomana to platí taky. Ale já jsem rychlejší!“

„Jedeme, pojďte,“ otočil se Petr na  svou sedmiletou tetu Růženku a malého Jonáše, syna kočího Albrechta z Valdštejna.

„Tihle se mnou ještě nejeli, že?“

„Určitě ne.“

„Nic jim neříkej!“ šeptnul Toman.

„Jasně. Proč by se měli bát dopředu, že!“  mrkl Petr.

„To rád slyším.

 Za chvíli byli ve voze.

„Okamžik,“ vyběhla Růženka z vozu,  a když se vrátila, nesla dlouhý předmět zabalený v prostěradle.

„Raději bych to měla u sebe, kdyby to Albrecht z Valdštejna hledal, budeme mít příležitost s ním promluvit.“

„Výborný nápad,“ pochválil ji Petr.

„Je to těžký!“ položil  Toman věc podélně do vozu.

Ale nikdo k tomu nic bližšího neřekl. Toman dál nepátral, byl zvyklý, že se ve svém vozu stejně vždycky všechno dozví.

„Jako náš kočár,“ prohlížel si Jonáš auto zevnitř. „Ale náš je hezčí.“

„Jaký kočár? Je snad zvyklej na mercedes? Podle toho jak je vyfešákovaný…“ narážel na to, že Jonáš měl na sobě pořád černé kalhoty a bílou košili se sáčkem, svatební obleček, do kterého kluka převlékli, aby v tom jeho středověkém  odění nebyl tak nápadný. „Moje škodovečka se vyrovná všem kočárům!“

„Žádný mercedes, je to fanda  do starých časů. Vohákl se, že bude mít tu čest jet s vámi!“ vysvětlil Petr opatrně, aby do toho Tomana moc nezapletl.

„Neměl by mít sedačku?“ ukázala Růženka na Jonáše.

„To platí jen pro dětí z týhle doby.“

Toman zvedl obočí, ale v případě Petra byl zvyklý na to, že doby se v jeho životě míchají.

 „Růženku už znáte, je to moje teta,“ představil dívku.

„Teta?“ podivil se Toman.

„Jo, jsem jeho teta, můj táta je jeho děda.“

„Zkusím to pochopit!“ poutal se Toman. „Znám Petrova tátu.“

„To je můj starší brácha,“ řekla holčička.

Petr vzdychl: „Ach jo, můj děda je divokej!“

„Můj táta je kočí,“ představil se Jonáš.

„Znám tady jednoho v lese, stahuje klády!“

„Kočí od kočáru!“ nenechal si klučík upřít sociální kariéru.

„Toho, co jezdí ve Varech s hosty?“

„Toho, co jezdí po Chebu s Valdštejnem, o půlnoci. V kočáru, taženém vraníky. Kdo ho spatří,  umře!“ vmísil se Petr do debaty, protože to začínalo být náročné.

„Tak to jo,“ pochopil Toman.  „Jasně! Takže ne mercedes!“ přestal žárlit! 

„Přitáhněte si pořádně pásy!“ zkontroloval  Petr, jak jsou pasažéři vzadu připraveni na lunapark, který vzápětí zažijí, a řekl Tomanovi, muži ovládajícímu  kromě volantu rovněž skrytou páku od centrifugy kombinované s horskou dráhou a cestou na Měsíc: „Spusťte to!“

Auto disciplinovaně projelo starověkými uličkami Chebu, v zatáčce vykoukl na posádku hrad. Jonáš se usmál, tam v podhradí, v maštali, nějakých čtyři sta let zpátky, tam na něj čeká táta.

Charakter města se měnil, přibývalo kruhových objezdů a volných tras.  Asi tajným pedálem dokázal Toman připojit k nádrži nafty kosmické palivo. Z výfuku se stala tryska.  Okolí zrychlilo a záhy se proměnilo v různě barevné skvrny. Petr zkontroloval Jonáše, jestli nechce vzít za dvířka a vyskočit do husté hmoty, v kterou se transformoval vzduch, a který s hukotem startujícího letadla proráželi. Jonáš se ani nehnul. Bez hnutí civěl na Tomanův zátylek.

Po chvíli se sklonil, jako kdyby chtěl zvracet.

Ale tak to nebylo!

Měl v ruce botu. Zul si ji, aby mohl vzít Tomana po hlavě?

Ale tak to nebylo!

Stáhl z boty černou tkaničku, aby mohl Tomana uškrtit?

Ale tak to taky nebylo!

Jak to teda bylo?

Na propisovačku pohozenou na sedadle uvázal tkaničku, takže se propisovačka proměnila v malý bičík. Bičíkem švihal Tomana zezadu do hlavy a přes krk, jako když pohání koně a začal poskakovat na sedadle a vřískat na plné kolo: „Přidej, hyjé! Mlask,  mlask! Tryskem! Jedém!“

Toman se nechtěl nechat zahanbit. Přidal a skvrny za okny se slily v šmouhu. Auto svištělo a zatáčky jen prohvízdlo. Boční zrcátka  neodolala a aerodynamicky se ohnula.

Tak to bylo!

„Jako můj táta!“ volal spokojeně klučík a Toman zklamaně uznal, že v přepočtu na počet koní bylo vévodovo dvojspřeží asi mnohem rychlejší.

Zatímco Jonáš řičel blahem jak návštěvník Matějské pouti, dívka na sedadle vedle něj snad ani nedýchala. Petr se k ní otočil.

„Růženko, všechno v pořádku?“

Křečovitě se držela dveří, jen kývla.

„Kdybys chtěla, Růženo, napít, tak řekni!

Růženka zavrtěla hlavou, měla zavřené oči.

„Růžo,“ řekl Petr žoviálně a udělal to schválně, když celou tu dobu jí neřekl teto. „Na tohle si s Tomanem zvykneš.“

Růženka zavrtěla hlavou. Nebyla schopna slova.

Uplynul skutečně krátký čas, když se v Jáchymově objevil oblak kouře z pneumatik. Tenhle voněl všem, i alergikům! Toman si nechával dělat gumy na míru a do směsi kaučuku mu míchali skořici a hřebíček, jeho brzdná dráha voněla po svařáku! 

Přistáli před Petrovou Zastavárnou u dobrého skutku.

 Růženka dlouze vydechla,  možná se od odjezdu z Chebu i poprvé nadechla. A spustila: „Pane taxikáři, s váma už nejedu! Nikdy, i kdybych měla přijet pozdě na vlastní svatbu!“  Rozrazila dveře, vyskočila  ven a opřela se o výlohu,  hlavu si držela v dlaních, aby se jí nemotala.  Toman se potkal s Petrem pohledem - někdy horská dráha nesedne.

Pak se Růženka obořila i na Petra: „A u tebe mám třikrát teto, mizero! Nejsem úplně blbá, jenom si připadám zneužitá!“

„Promiň teto, teti, tetičko, mrzí mne to,“ řekl Petr té malé holce a myslel svou lítost vážně. Růženka se ho za odměnu chytila, aby neupadla.

 Jenom Jonáš byl spokojený. Vystoupil, přešel k Tomanovi, otevřel jeho dvířka, strčil ruku do kapsy svatebního sáčka, našel v ní rozdrobenou sušenku, nabral ji do dlaně a podobně jako se koním dává obroku, trochu zrní za odměnu, nastavil Tomanovi hrst před ústa/ tlamu, podrbal ho za ušima a řekl: „Pašák!“

 Toman se potkal s Petrem pohledem - někdy horská dráha zaboduje!

Toman vystoupil, přešel k Růžence, které se vracela do tváří krev, přestože se jí kolem Varů definitivně vrazila do nohou a do pat, jako míza stromům, když očekávají, že přituhne a bude hůř. Dobrácky  na ni pohlédl a řekl asi největší vyznání, kterého byl  Toman, tryskové taxi, schopen: „A víš, co ti povím, děvenko, s tebou bych klidně jel i pomalu!“

Růženka se usmála, že mu odpouští. Tomu se říká síla osobnosti.

Z rádia zazněly zprávy, které byly už půl hodiny staré, teprve teď je vlny dostihly.

Hlásilo se v nich, že neznámá skupina němců využila dětského natáčení v prostorách Valdštejnova muzea v Chebu a odcizila slavnou halapartnu, které se správně říká partyzána, kterou byl kdysi propíchnutý vévoda.  Když byli dopadeni, s doličným předmětem v ruce, podařilo se jim zaměnit halapartnu za bezcennou papírovou napodobeninu. Vyšetřování s nimi probíhá na svobodě.

„Ještě tohle!“ šáhl Toman do auta a podával jim dlouhý předmět zabalený v prostěradle. Rychlost, které byly vystaveny předměty v autě, působila i na plátno, protrhlo se a čouhala z něj ostrá špice kopí.

Toman smekl svou šoferskou čepici, zavěsil ji na ostří a nechal Petra, aby s ukradenou zbraní přeběhl do domu. Jen díky tomu se nezablýskla na celé náměstí. Petr mu za chvíli čepici vrátil.  Toman si ji nasadil na hlavu: „Divný pocit. Že mi tu čapku zevnitř polechtalo ostří, které dovedlo k smrti Albrechta z Valdštejna.“

 

 

Časopisecké projekty

Hotel a my (Tapír - humoristický časopis 2018- 2020) (Obecní noviny - židovská obec 2020-2021)

18 pokračování  o tom, jak se totální amatéři  vystavili tvrdé realitě hotelového byznysu - autobiografické vyprávění vycházející  z osmileté zkušenosti  nabrané za pípou a v recepci

 

Ukázka ze závěrečné kapitoly: Štamgast má ke svému podniku milenecky nenávistný vztah. Čeká stupňovanou lásku! I v dobách, kdy personál měl co dělat, aby stihl obsloužit sám sebe. V těch posledních letech nulové nezaměstnanosti jsem si při štamgastech raději stoupal za pípu sám. Jen znalci psychologie se zorientují v této příhodě:  Důchodce Zdeněk, skromný a laskavý člověk, který k nám chodil několik kilometrů od Vidláku v pátek i v sobotu, si mne vzal stranou: - Budete tady ještě příští rok? –Jasně, Zdeňku, proč? – Jenom jestli si mám koupit nový boty na ten výšlap. Chodíme sem jenom kvůli vám!

 Další rok na začátku sezóny, to si boty ještě ani neprošlápl, jsme sháněli personál, kde se dal. Tohohle číšníka Petra nám dokonce doporučil známý, vydržel běhat týden, pak dostal třas, řekl, že je nervózní. Po těch zkušenostech víme, že mu něco začalo scházet, práce to nebyla. Stál u pípy a přehlížel štamgasty skleněným pohledem. Nedivím se, že je to naštvalo, ale já v kanceláři dělal faktury, žena dávala v kuchyni dohromady jídelák. Katastrofy, která se blížila, si nikdo nevšiml. –Nevidíš, že nemáme co pít! Křikl  Zdeněk. - Tady jsem naposled! Vstal. Když jsem uslyšel ve výčepu na páteční večer podezřelé ticho, bylo pozdě! – Jsou pryč, usmíval se Petr, nezkasíroval je ani za to, co vypili.

A už se u nás neukázali. Vysvětlovali jsme si to tím, že se otevřela ve vesnici hospůdka vedle obchodu,  kam trefili i ti, kteří k nám na kopec nechodili a všichni to měli blíž.  Přes den prodavačka, večer hostinská jim pod nátlakem začala mazat chleba sádlem, a najednou nikomu nevadilo, že pomazánka je kupovaná a přes týden jsou jen lahváče. Vrtkavá je láska štamgastova. Na konec sezóny jsme uspořádali večírek na rozloučenou! Nepřišel nikdo! (Jen dva skalní, ale to nezní tak dramaticky.) Jsou znamení, která se vyplatí poslouchat.  Našli jsme nového nájemce. Řekl, že na štamgasty se vykašle, zdraží pivo a všichni ho budou mít za stejný prachy.  

To jenom naivkové,  jako jsme byli my, směšují žánry.

Objednali jsme poslední maso. Přepravky plácly o rampu, závozník se zeptal: - Tak jaká byla sezona? – Na hovno! A končíme! Přiznal jsem popravdě. – Škoda, myslím, že jste se to konečně naučili! Odjížděl a na rozloučenou nám zatroubil. 

Zaslechl jsem v tom fanfáru.  Nezkrachovali jsme, přežili, a to se počítá!

 

Osudová láska (Tapír - humoristický časopis  2021) 

6 dílů  humoristické novely o lásce v její nejkrutější podobě

 

Autor v domě (Tapír - humoristický časopis  2022-23) 

Příběhy scenáristy, který umí vyřešit všechny problémy svých sousedů.

 

 

PŘÁTELSTVÍ JE NĚKDY VÍC NEŽ VŠECHNY ELIXÍRY SVĚTA

 

rozhovor s Miroslavem Adamcem, autorem dobrodružných románů pro mládež Stříbrná parta – Legenda žije a Stříbrná parta – Valdštejnovo kopí.

 

text: Jiří Popiolek

 

Vaše série o Stříbrné partě patří k žánru dobrodružné literatury pro mládež. Proč jste se rozhodl právě pro něj?

Dobrodružství je přesně to, co všichni hledáme a chceme. Nabízí nepoznané, lákavé. Přijde k nám, kdykoli překonámestrach.A jedině dobrodružství pak stojí za vyprávění. Dnes může býtdobrodružstvím, kudy se dostat do parkingu nákupního centra.Jenže historku z toho neuděláte. A dobrodružstvím se může státi cesta s odpadkovým košem, kdy nesmíte šlápnout na černou dlaždici. Ani se dotknout spáry! Jenže co když se za některou dlaždicí skrývá propadlo?Tokčasu se zastaví, smysly zbystří a dobrodruh nestárne.

Pokud hrdinům nastražíte silného soupeře, pak je dobrodružstvím i nádech, kdy sek vám za dveřmi blíží nepřítel. Chci, aby mí hrdinové, mí čtenáři,prožívali právě tohle, a já jako autor se v tom slastném prožitku svezu s nimi. Myslím, že tohle potřebují děti číst víc než nekonečné vztahové masírky o beznadějném dětství a mizerném vztahu s rodiči, který jsme ostatně zažili všichni, co jsme museli s košem.

 

Koho jste vlastně rád četljako kluk?

Všechny dobrodružné klasiky, které mi přinášely nové zážitky a emoce. Foglarovky, Dumasovi mušketýři iHrabě Monte Cristomě seznámili se ctí, přátelstvím a pomstou. Verneho Vynález zkázy zase s fantazií a objevy zneužitými zločinem. Egypťan Sinuhet se vznešeností a bídou, která nutí riskovat. Cestopisy A.V. Friče voněly dálkami. Karel May a jeho hrdí indiáni se svým statečným bílým bratrem chránili práva slabšího.Ve čtvrté třídě jsem si vypsal slovníček indiánštiny a s kluky jsme se tak o přestávkách bavili, aby nám cizí parta nerozuměla.Součkovy Cesty slepých ptáků, Dänikenovy záhady a Lemovy sci-fipak rozšířily mé hledačské sklony po dobrodružství i za hranice galaxie.A dost brzo jsem začal hltat i Hemingwaye, dobrodruha s filozofií, vtipem a šarmem.

Vnučka mi jednou řekla, že se nudí. Postavil jsem ji před naši knihovnu a to slovo jí navždy zakázal. Dnes, když ji hledáme, víme, že šplhá v policích s knihami. Ale nebojíme se o ni, úraz se vám častěji stane, když nečtete!

 

Děj obou románů se točí kolem rozličných legend. Mají tyto legendy reálný základ?

Oba příběhy jsou postavené na reálných legendách.

 

Co vás vlastně na Jáchymovu a Chebu fascinuje, že hrají ve vašich románech takovou roli?

Jáchymov byl v 16. století druhé největší město v Čechách hned po Praze. Pozůstatky důlní činnosti jsou tam patrné dosud. Uchvátila mě vynalézavost, s níž hledači stříbra postupovali. A nakonecto byla jen kladívka a želízka, malá dlátka, se kterými vytěžilivšechny ty tuny stříbra a dali jméno dolaru. Na Jáchymovu se mi líbí i to,jak se vine údolím. Jsou to lázně, a každé takové místo je zázračné.

Cheb má zase charakter odhodlaného města hlídajícího hranice a je protkaný množstvím zajímavých legend. Inspirovaly mě zbytky masivního Chebského hradu, a tak se dobrodružství mých hrdinů odehrávají právě tam. A taky na půvabném náměstí se špičatými střechami, které jinde nevidíte.

 

Co za patálie chystáte pro své hrdiny ve třetím díle?

Základem příběhu se stala stejná legenda, která kdysi inspirovala Karla Čapka a jeho příběh o nestárnoucí zpěvačce Makropulos. Hrdinovi Petrovi se dostane do rukou elixír života. Pase po něm nesmrtelný muž, jenž potřebuje novou dávku. Takže jde o hodně! Největší radost ale mám z toho, že si Stříbrná parta během těch neuvěřitelných dobrodružství, kdy se lámou charaktery, uchová své přátelství.To je někdy víc než všechny elixíry světa.