Právě vyšlo!
Stříbrná parta - Valdštejnovo kopí je nyní k dostání ve všech knihkupectvích
Po knize Stříbrná parta - Legenda žije ( na Databázi knih má hodnocení 83%, přidejte i svoje) vychází nové příběhy Petra Perky, jehož jméno zní jak zaklínadlo.
Stejně jako předtím jsem dopřál svým hrdinům dávku dobrodružství, něžnou romantiku a nálož humoru.
Vítaná kombinace pro každého čtenáře!
Třetí díl Stříbrné party pod název Tajemství krajíce vyjde v průběhu roku 2025
Zde recenze na Valdštejnovo kopí:
JAK SE ALBRECHT Z VALDŠTEJNA STAL MÁLEM KRÁLEM
Třináctiletého Petra Perku a jeho Stříbrnou partu čeká nová výzva –poté co zachránili poklad ukrytý v jáchymovském podzemí, musí se opět vrátit do minulosti, aby pomohli dojít klidu přízraku Albrechta z Valdštejna. Ten se po nocích potuluje se svým kočárem chebskými ulicemi a každému, kdo se na něj podívá, hrozí smrt…
text: Petr Lazar
Dějiny české literatury pro dospívající kluky píše několik výrazných jmen, jejichž knihy se dodnes čtou, protože přinášejí neopakovatelné nápady, nerozlučná přátelství, vtip a hlavně dobrodružný příběh, ve kterém jde často o hodně a touží ho zažít každý, komu je něco málo přes deset. Nejvýraznější jména napříč časem? Jaroslav Foglar. Vojtěch Steklač. Vojtěch Matocha. A na nejlepší cestě přiřadit se sem je i Miroslav Adamec a jeho příběhy Stříbrné party.
Chlapec, který lidem přináší štěstí
Rodina Petra Perky vlastní tak trochu kouzelné starožitnictví – některé zde nabízené šperky totiž patří ke starobylému pokladu a mají moc přinášet lidem štěstí. Záchrana rodinného dědictví pak v knize Legenda žije svedla Petra dohromady s několika stejně starými kluky a jedním děvčetem – a ti vytvořili nerozlučnou „Stříbrnou“ partu – stříbrnou podle kovu ukrytéhohluboko pod městem.
Blížící se Valdštejnské slavnosti v nedalekém Chebu pak znamenají pro odvážné puberťáky další potenciální dobrodružství. Snaha nalézt ztraceného přítele Petrovy tety vede přímo do světa fantazie, ve kterém děti čeká setkání s legendárním přízrakem – Bílou rukou ve sklepení Chebského hradu, s loutnistou, jehož časová kapsa vcucla do sedmnáctého století… a především se samotným Valdštejnem, u kterého spalující touha stát se králem oklamala i smrt.
Čas se navíc krátí, protože jeden z party – Lukáš – pohlédl slavnému vojevůdci při jeho nekonečných cestách historickými ulicemi města do očí, a tak kromě pátrání po ztraceném muži musí parta vyřešit i to, jak se zbavit několik století staré kletby…
Cesta do hlubin chebské duše
Knihy Miroslava Adamce jsou psány svěžím jazykem plným nadhledu a vtipu. Díky tomu se děj žene vpřed, aniž by to jakkoli drhlo, skoro na každé stránce se objeví nějaký překvapivý nápad, zvrat, scéna, která se svou bizarností vryje do paměti. Navíc dětské postavy jsou zajímavé, zapamatovatelné, výrazné, a hlavně sympatické tak, že jim není možné nefandit.
K tomu všemu se pak přidává i nenápadná, podprahová edukativní funkce, jež neznalé čtenáře nenásilně seznámí s dějinami a pamětihodnostmi Chebu. Není to ale nic, co by rušilo, každý z těchto malých vědomostních kamínků rozesetých po mozaice příběhu má svou nezastupitelnou funkci, která k samotnému ději neodmyslitelně patří.
Adamcova Stříbrná parta tak má šanci zaujmout jak mladé čtenáře, tak dospělé, protože každý si v ní najde něco. A když se k tomu připočte i přehršle ilustrací dokonale dokreslujících samotný děj, jedná se o skvělou knihu pro dlouhé zimní večery nebo i letní dovolenou.
Miroslav Adamec: Stříbrná parta: Valdštejnovo kopí
OBÁLKAJan Jiříček
VYDAL Rosier, Mratín 2024
STRAN344 / CENA399 Kč
zde ukázka:
Stříbrná parta - Valdštejnovo kopí
Petr Perka, jehož jméno zní jako zaklínadlo, se rozhodl: „Zavolám Tomana. Musíme do Jáchymova. Stříbrná parta musí být zase pohromadě. Jinak ten úkol nedáme!“
Ozval se zvonek, ve dveřích stál Toman, taxikář. Na pozdrav cvrnknul prstem do kšiltu šoférské čepice. „Prý jedeme do Jáchymova!“
„Teda, jak vy to děláte, pane Tomane, teď jsme o vás mluvili.“
„Znáš to: My o vlku a vlk za dveřmi?“
„Znám!“
„Na Tomana to platí taky. Ale já jsem rychlejší!“
„Jedeme, pojďte,“ otočil se Petr na svou sedmiletou tetu Růženku a malého Jonáše, syna kočího Albrechta z Valdštejna.
„Tihle se mnou ještě nejeli, že?“
„Určitě ne.“
„Nic jim neříkej!“ šeptnul Toman.
„Jasně. Proč by se měli bát dopředu, že!“ mrkl Petr.
„To rád slyším.
Za chvíli byli ve voze.
„Okamžik,“ vyběhla Růženka z vozu, a když se vrátila, nesla dlouhý předmět zabalený v prostěradle.
„Raději bych to měla u sebe, kdyby to Albrecht z Valdštejna hledal, budeme mít příležitost s ním promluvit.“
„Výborný nápad,“ pochválil ji Petr.
„Je to těžký!“ položil Toman věc podélně do vozu.
Ale nikdo k tomu nic bližšího neřekl. Toman dál nepátral, byl zvyklý, že se ve svém vozu stejně vždycky všechno dozví.
„Jako náš kočár,“ prohlížel si Jonáš auto zevnitř. „Ale náš je hezčí.“
„Jaký kočár? Je snad zvyklej na mercedes? Podle toho jak je vyfešákovaný…“ narážel na to, že Jonáš měl na sobě pořád černé kalhoty a bílou košili se sáčkem, svatební obleček, do kterého kluka převlékli, aby v tom jeho středověkém odění nebyl tak nápadný. „Moje škodovečka se vyrovná všem kočárům!“
„Žádný mercedes, je to fanda do starých časů. Vohákl se, že bude mít tu čest jet s vámi!“ vysvětlil Petr opatrně, aby do toho Tomana moc nezapletl.
„Neměl by mít sedačku?“ ukázala Růženka na Jonáše.
„To platí jen pro dětí z týhle doby.“
Toman zvedl obočí, ale v případě Petra byl zvyklý na to, že doby se v jeho životě míchají.
„Růženku už znáte, je to moje teta,“ představil dívku.
„Teta?“ podivil se Toman.
„Jo, jsem jeho teta, můj táta je jeho děda.“
„Zkusím to pochopit!“ poutal se Toman. „Znám Petrova tátu.“
„To je můj starší brácha,“ řekla holčička.
Petr vzdychl: „Ach jo, můj děda je divokej!“
„Můj táta je kočí,“ představil se Jonáš.
„Znám tady jednoho v lese, stahuje klády!“
„Kočí od kočáru!“ nenechal si klučík upřít sociální kariéru.
„Toho, co jezdí ve Varech s hosty?“
„Toho, co jezdí po Chebu s Valdštejnem, o půlnoci. V kočáru, taženém vraníky. Kdo ho spatří, umře!“ vmísil se Petr do debaty, protože to začínalo být náročné.
„Tak to jo,“ pochopil Toman. „Jasně! Takže ne mercedes!“ přestal žárlit!
„Přitáhněte si pořádně pásy!“ zkontroloval Petr, jak jsou pasažéři vzadu připraveni na lunapark, který vzápětí zažijí, a řekl Tomanovi, muži ovládajícímu kromě volantu rovněž skrytou páku od centrifugy kombinované s horskou dráhou a cestou na Měsíc: „Spusťte to!“
Auto disciplinovaně projelo starověkými uličkami Chebu, v zatáčce vykoukl na posádku hrad. Jonáš se usmál, tam v podhradí, v maštali, nějakých čtyři sta let zpátky, tam na něj čeká táta.
Charakter města se měnil, přibývalo kruhových objezdů a volných tras. Asi tajným pedálem dokázal Toman připojit k nádrži nafty kosmické palivo. Z výfuku se stala tryska. Okolí zrychlilo a záhy se proměnilo v různě barevné skvrny. Petr zkontroloval Jonáše, jestli nechce vzít za dvířka a vyskočit do husté hmoty, v kterou se transformoval vzduch, a který s hukotem startujícího letadla proráželi. Jonáš se ani nehnul. Bez hnutí civěl na Tomanův zátylek.
Po chvíli se sklonil, jako kdyby chtěl zvracet.
Ale tak to nebylo!
Měl v ruce botu. Zul si ji, aby mohl vzít Tomana po hlavě?
Ale tak to nebylo!
Stáhl z boty černou tkaničku, aby mohl Tomana uškrtit?
Ale tak to taky nebylo!
Jak to teda bylo?
Na propisovačku pohozenou na sedadle uvázal tkaničku, takže se propisovačka proměnila v malý bičík. Bičíkem švihal Tomana zezadu do hlavy a přes krk, jako když pohání koně a začal poskakovat na sedadle a vřískat na plné kolo: „Přidej, hyjé! Mlask, mlask! Tryskem! Jedém!“
Toman se nechtěl nechat zahanbit. Přidal a skvrny za okny se slily v šmouhu. Auto svištělo a zatáčky jen prohvízdlo. Boční zrcátka neodolala a aerodynamicky se ohnula.
Tak to bylo!
„Jako můj táta!“ volal spokojeně klučík a Toman zklamaně uznal, že v přepočtu na počet koní bylo vévodovo dvojspřeží asi mnohem rychlejší.
Zatímco Jonáš řičel blahem jak návštěvník Matějské pouti, dívka na sedadle vedle něj snad ani nedýchala. Petr se k ní otočil.
„Růženko, všechno v pořádku?“
Křečovitě se držela dveří, jen kývla.
„Kdybys chtěla, Růženo, napít, tak řekni!
Růženka zavrtěla hlavou, měla zavřené oči.
„Růžo,“ řekl Petr žoviálně a udělal to schválně, když celou tu dobu jí neřekl teto. „Na tohle si s Tomanem zvykneš.“
Růženka zavrtěla hlavou. Nebyla schopna slova.
Uplynul skutečně krátký čas, když se v Jáchymově objevil oblak kouře z pneumatik. Tenhle voněl všem, i alergikům! Toman si nechával dělat gumy na míru a do směsi kaučuku mu míchali skořici a hřebíček, jeho brzdná dráha voněla po svařáku!
Přistáli před Petrovou Zastavárnou u dobrého skutku.
Růženka dlouze vydechla, možná se od odjezdu z Chebu i poprvé nadechla. A spustila: „Pane taxikáři, s váma už nejedu! Nikdy, i kdybych měla přijet pozdě na vlastní svatbu!“ Rozrazila dveře, vyskočila ven a opřela se o výlohu, hlavu si držela v dlaních, aby se jí nemotala. Toman se potkal s Petrem pohledem - někdy horská dráha nesedne.
Pak se Růženka obořila i na Petra: „A u tebe mám třikrát teto, mizero! Nejsem úplně blbá, jenom si připadám zneužitá!“
„Promiň teto, teti, tetičko, mrzí mne to,“ řekl Petr té malé holce a myslel svou lítost vážně. Růženka se ho za odměnu chytila, aby neupadla.
Jenom Jonáš byl spokojený. Vystoupil, přešel k Tomanovi, otevřel jeho dvířka, strčil ruku do kapsy svatebního sáčka, našel v ní rozdrobenou sušenku, nabral ji do dlaně a podobně jako se koním dává obroku, trochu zrní za odměnu, nastavil Tomanovi hrst před ústa/ tlamu, podrbal ho za ušima a řekl: „Pašák!“
Toman se potkal s Petrem pohledem - někdy horská dráha zaboduje!
Toman vystoupil, přešel k Růžence, které se vracela do tváří krev, přestože se jí kolem Varů definitivně vrazila do nohou a do pat, jako míza stromům, když očekávají, že přituhne a bude hůř. Dobrácky na ni pohlédl a řekl asi největší vyznání, kterého byl Toman, tryskové taxi, schopen: „A víš, co ti povím, děvenko, s tebou bych klidně jel i pomalu!“
Růženka se usmála, že mu odpouští. Tomu se říká síla osobnosti.
Z rádia zazněly zprávy, které byly už půl hodiny staré, teprve teď je vlny dostihly.
Hlásilo se v nich, že neznámá skupina němců využila dětského natáčení v prostorách Valdštejnova muzea v Chebu a odcizila slavnou halapartnu, které se správně říká partyzána, kterou byl kdysi propíchnutý vévoda. Když byli dopadeni, s doličným předmětem v ruce, podařilo se jim zaměnit halapartnu za bezcennou papírovou napodobeninu. Vyšetřování s nimi probíhá na svobodě.
„Ještě tohle!“ šáhl Toman do auta a podával jim dlouhý předmět zabalený v prostěradle. Rychlost, které byly vystaveny předměty v autě, působila i na plátno, protrhlo se a čouhala z něj ostrá špice kopí.
Toman smekl svou šoferskou čepici, zavěsil ji na ostří a nechal Petra, aby s ukradenou zbraní přeběhl do domu. Jen díky tomu se nezablýskla na celé náměstí. Petr mu za chvíli čepici vrátil. Toman si ji nasadil na hlavu: „Divný pocit. Že mi tu čapku zevnitř polechtalo ostří, které dovedlo k smrti Albrechta z Valdštejna.“
